První dva dny jsem na koleji probrečela

 Sama jsem ve Francii zůstala poprvé prvního září. Byl to náročný den plný vyřizování papírů na koleji, tahání tří kufrů do čtvrtého patra (budova bez výtahu, moje nohy jásaly) a zjišťování, že budu sakra čtyři měsíce sama v jiném státě! Byla tu se mnou sestra a jsem jí za to hrozně vděčná, protože zrovna tenhle den byl podle mě snad nejhorší a bylo fajn vědět, že venku před budovou na vás čeká známá osoba, která si sice každých pět minut otírá slzy a předstírá, že nebrečí, čímž vám opravdu zlepšuje příjezd, protože se zuby nehty snažíte ze všeho se nepo*rat, nenasednout na vlak a neodjet domů. I tak jsem jí vážně moc vděčná, že tam při mně stála.

Nominace na Erasmus

   Tak jo. Je to tady. Nominace na Erasmus. Je únor. Zima. Venku už je tma, když se vracím domů. Kamarádka mi ale píše, že už jí přišla nominace. To znamená, že asi i mně. Doteď si pamatuju, jak jsem se cítila. Dala jsem si přihlášku do Kodaně a do Montpellier. Francii jsem si vybrala po jednom hloupém nápadu, že když jsem několik let tu francouzštinu studovala, možná je to dobrá příležitost se zlepšit.